Filip Švarc - Rádio

Jste tady: Home

Rádio

Napsal Filip

Úterý, 01 květen 2007

Rádio je úžasná věc. Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1996, když jsem jako speaker chodil namlouvat reklamní spoty na tehdejší Rádio Bonton. Na jednom věčírku jsme se s Filipem Jančíkem zeptali, právě lidí z Bontonu, jestli by nás nechtěli jako moderátory. Nechtěli :-) Náhoda však zařídila, že celý rozhovor slyšel Petr Kříček, tehdejší programový ředitel rádia Zlatá Praha. Slovo dalo slovo a po dvou měsících nočního tréninku ve studiu jsme v srpnu 1996 odstartovali první Filipiádu na Zlaté Praze. Zhruba po roce fungování Filipiády mě vedení rádia nabídlo, jestli bych nechtěl dělat ranní vysílání. Moje první reakce byla, že je to nesmysl. Měl jsem v té době už docela dost dabingu, navíc jsem hostoval v divadle a hrál jsem večerní představení. Vstávání v pět mě opravdu děsilo. Velkou inspirací se mi ovšem stal kolega s divadla ABC a kamarád už z Konzervatoře Dalibor Gondík, který zvládal divadlo i ranní show na Evropě 2 (ano, to bylo ještě před Leošem). Tak jsem souhlasil a začal hledat parťáka pro ranní vstávání. V dabingu jsem našel Martina Sobotku a vzniknul Radiátor. Ten fungoval až do zániku Zlaté Prahy a kromě Sobotina si v něm roli moderátora vyzkoušeli i Michal Jagelka, Petr Burian, Bohdan Tůma, Ludvík Král a Filip Jančík. Když se místo Zlaté Prahy v pražském éteru objevilo Fajn Rádio, vrátili jsme ještě na chvilku do vysílání Radiátor II, ale pak se začali dít věci...

Host ve studiu Ewa Farna Host ve studiu Ewa Farna

Fajn Rádio dostalo nové majitele, nové vedení a nové konzultanty. Musím říct, že po prvních schůzkách jsme byli nadšení. Jak to všechno bude fungovat, jak na to konečně budou i peníze, lidi, čas a hlavně chuť. Jak budeme dělat všechno jinak a konečně správně. Dostali jsme důkladné školení jak máme připravovat vstupy, jaký program je vhodný pro naší cílovou skupinu, co dělat musíme a co dělat nesmíme a hlavně se začalo všechno nazývat anglicky. Neměli jsme poradu, byl meeting, programový ředitel se stal PD - program directorem a k ruce neměl sekretářku, ale content managera. 1. února 2005 jsme to odstartovali. První rozčarování přišlo o měsíc později, kdy přijeli znovu konzultanti z Německa, aby nám řekli, že jsme to všechno špatně pochopili (asi bylo něco ztraceno v překladu). Takže přišly první změny. Stále jsme se drželi našeho nového know-how, ale udělali jsme takovou light verzi. Ani to nebylo ono. Další změny. Měnil se program, měnili se slogany a začali se měnit i moderátoři, staří bardi odcházeli. V té době jsem pořád ještě věřil tomu, že se to všechno nakonec vykrystalizuje a naše rádio bude opravdu profi. Od té doby se všechno měnilo zhruba jednou za dva měsíce. Vedení na meetingu rozhodlo, že od dalšího týdne se bude dělat to a to. Za dva měsíce jsme ovšem dostali email, že znovu to a to se zakazuje a bude se dělat něco úplně jiného. Každotýdenní briefing sloužil hlavně k tomu, aby nám PD přednesl své (rozuměj německé) nápady a my se na ně mohli začít těšit. Vlastní názor byl vyžadován povinně, ve výsledku však zohledněn málokdy. Po čase se ukázalo, že docházejí peníze, noví lidé nejsou a asi ani nebudou a chuť se vytrácí (alespoň moje). Stále více programových prvků bylo dodáváno zhora a úkolem nás moderátorů bylo o nich pořád mluvit a neustále opakovat, že až to příjde bude to bomba. A pak to konečně pustit a tvářit se, že je to náš nápad a že je to celé navíc živě :-) Jednou týdně jsem měl cukání se vším praštit, ale a to musím přiznat, z vlastní pohodlnosti jsem pořád seděl na fleku a snažil se to celé nějak ustát se zachováním důstojnosti. Někdy se dařilo, jindy méně. Všechno navíc komplikovalo neustálé hledání nových parťáků do vysílání. Jenom za poslední dva roky jsem vystřídal tři. O první slečně nechci moc mluvit, to se prostě nepovedlo. Druhá byla Jitka Charvátová, kterou jsem moderátorsky odpanil :-) Nikdy předtím v rádiu nevysílala a začátky nebyly snadné, ale nakonec jsme se s tím nějak popasovali. Jitka je ale především zpěvačka a tak když její kapela Skyline vydala novou desku a začala koncertní šňůra, přestala to fyzicky zvládat. Bylo jasné, že rádio pustí k vodě a vůbec jí to nemám za zlé. Pak se objevil Michal Michálek, kolega z dabingu, kterého jsem do rádia ukecával několik let. V listopadu 2006 se podařilo. Mezitím šlo ovšem všechno od desíti k pěti a tak přišlo v lednu 2007 definitivní rozhodnutí. Vedení před nás předložilo nové smlouvy a bylo jasné, že tudy dál cesta nevede. Zdaleka nešlo jen o peníze, ale o celou řadu nesmyslných principů, ke kterým jsme se měli upsat. Myslím, že se ani moc nepočítalo s tím, že bychom to skutečně podepsali. A tak přišel 26. ledna poslední můj vstup v rozhlasovém éteru. Nechci aby to působilo, že si tady na něco stěžuju a že pláču nad starými časy. Vůbec ne, během těch 11 let jsem v rádiu zažil spoustu skvělých okamžiků a poznal hodně příjemných lidí. Ale je to prostě jedna etapa mého života, která je pryč. Jestli se k ní ještě někdy vrátím...kdo ví.